fórum

Identita Boha.


Porod - sklíčenost, napětí, adrenalin, hukot, bušení … jak to popsat … cítil jsem tlak (ještě jsem tomu ale neříkal „tlak“), bolest (ještě jsem tomu neříkal „bolest“), pak to přestalo a bylo mi chladno (ještě jsem tomu ale neříkal „chladno“) a stále mě něco táhlo - tlačilo směrem dolů (tehdy jsem ale ještě nevěděl co je to „dolů“, ani co je „táhnout“ …), nevěděl jsem „co jsem“, nevěděl jsem co bude, vlastně jsem ani nevěděl že existuji a že existuje nějaké „bude“, nevěděl jsem.


Postupně jak „věci“ trvaly nebo se opakovaly, já se sžíval s tím, že to tak je. Později už jsem to i přestával zúčastněně vnímat, byla to samozřejmost. Vím, že jsem měl různé pocity, bylo to jiné, když bylo ticho, jiné když byl hluk, tma či světlo … dobré a zlé. Už sice nevím, jak co s čím přesně souvisí, ale vím, že existuje dobro a zlo.


Když to velké a teplé vydávalo dobré zvuky a tisklo se ke mně, ale hlavně když jsem z toho cucal to dobré, teplé a sladké, to mě tak uklidňovalo… Tehdy asi jsem také přišel na to, že například ty dvě šmouhy, které jsem měl občas před očima, jsou ovladatelné mým „chtěním“. Začal jsem tomu říkat „já“ a konkrétně těm dvěma věcem jsem začal říkat „ruce“. Tomu, co se se mnou mazlilo a z čeho jsem sál mléko, jsem začal říkat „máma“. Bylo to fajn, měl jsem to rád, cítil jsem se s tím dobře, s mámou. Je to super, když něco velkého, mocného a dokonce vševědoucího je stále po ruce a miluje mě to. Tolikrát mi to pomohlo, když mi bylo zle. Bylo to něco, co mě absolutně ve všem přesahovalo, dokonce snad i mou představivost, máma. Popravdě, ona takových postaviček bylo víc, ale k téhle jsem měl nějaký specifický vztah.


Vše přišlo nějak postupně. Myslím, že hodně pomohlo, když jsem začal mluvit, vtahovalo mě to víc mezi lidi a do jejich života. Začal jsem si uvědomovat „kdo jsem“. Hodně lidí mi říkalo kdo jsem, hlavně máma a táta, poznal jsem to dokonce i když nic neříkali. Dnes už to beru tak, že to vždy tak bylo. Často jsem cítil, že je tady něco, co mě absolutně přesahuje, to je tady stále. Život jde dopředu, události jsou víceméně konzistentní, dokonce cítím, že vše má nějaký plán, dost často vím dopředu, co bude. Osud. Je to něco absolutně nevyvratitelného, celá má identita je na tom postavená. Sice jsem svou identitu časem různě přebudovával (myslím, že to někdy i docela bolelo, nebo jak to nazvat), většinou to vyvolal nějaká změna. Bývalo to někdy složité a zmatené, ale většinou jsem si vše nějak „zracionalizoval“. Jsem přeci člověk, myslící tvor. Znám také některá tajemství, například že v různých prostředích je dobré chovat se různě, dělám to ale často už automaticky.


Je fakt, že přesně nevím, co z dávné minulosti s čím jednoznačně souvisí. V různých situacích mě napadají jiné souvislosti, což může být trochu podivné, ale moc to neřeším, jen bych měl pocit, že nevím „kdo jsem a co je okolo“. Mám své jistoty a těch se držím. Ten pocit, že nevím co se sebou samým, nemám rád. Někdy, když je úzko, najdu oporu ve zvláštně samozřejmém a přirozeném pocitu, že je tady něco, co mě miluje a co mi pomůže, abych to nějak zvládnul. Všichni říkají, že je to Bůh, on přesahuje nás všechny. Tenhle pocit mají všichni. Je o něm tolik knih a obrazů, máme tolik různých církevních svátků, historických míst a tolik lidí má "ty" zkušenosti (i já mám). Někdy jsem sice trochu zmatený, hlavně když někteří mluví o úplně jiném bohu, někdy dokonce někteří docela logicky argumentují, že Bůh je nesmysl, ale asi se mílí, já cítím, že je to tak, jak to je.

19.12.2011 01:02:37 | Autor: Radek Maleč



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se